Život s československým vlčákem

Život s československým vlčákem Život s československým vlčákem

Plemeno, které učarovalo nejednomu člověku, ale také filmovému plátnu. Řeč je o plemenu, které se v padesátých letech zrodilo na území Československa pod taktovkou pana Karla Hartla. Figuruje v hraných pohádkách a filmech, a proto není divu, že mnoho lidí označuje právě toto nádherné plemeno za „toho pravého vlka“.

Popravdě i já jsem byla tímto nádherným stvořením okouzlena a v létě 2018 jsem se stala hrdou spolumajitelkou malé vlkošedé kuličky s jménem Jack.
československý vlčák v zimě

Nikdy v životě jsem neměla psa, bydlela jsem v bytě a od září jsem měla nastoupit na vysokou školu. Slýchala jsem z různých stran, že to není ideální plemeno pro začátečníky a už vůbec ne do bytu. Jenže kouzlo tohoto šedivce mě přesvědčilo, že jsem ochotna mu obětovat cokoli. Ovšem jsem netušila, že to začne párem ponožek, bude to pokračovat přes ohryzané paty bot až k lehce zdecimovanému gauči.

Jenže ten pocit, že já jsem součást jeho smečky byla pro mne více než to, kolik věcí během výměny zubů a zvykání si na to, že každý týden je škola zničil.
pes na pohovce

Ovšem důležitou věcí, na kterou je opravdu důležité dbát je nastavení určitých pravidel a mantinelů. Určitou výjimečností těchto psů je i to, že mají v sobě zakořeněnou vlčí hierarchii, a když se alfou nestanete vy, tak mu nedělá problém se této funkce ujmout. A i přesto, že má dva majitele nebo více členů smečky, autorita je jen jedna. Zbytek domácnosti je jen součást rodiny, kterou se neustále snaží „zkoušet“. Proto je opravdu důležité počítat i s trochu drsnější formou hraní a ve chvíli, kdy dělá, co nemá se nezaleknout cenících zubů.

Často jsem se také setkávala s větou: „A chodíte s ním na cvičák? To určitě s ním musíte…“. Realitou je, že jsem skutečně na výcvik chodili, ale více než z důvodu tréninku povelů, kvůli socializaci. ČSV je opravdu specifický a není tomu jinak během učení se povelů. Většina těchto psů se dané povely při správné motivaci naučí opravdu rychle, ale také se stává, že je ono cvičení přestane po 15 – 20 minutách bavit. Proto já preferuji pravidelné intenzivní cvičení v době, kdy vidím, že on opravdu o to má zájem, než aby si zvyknul, že jednou týdně musí hodinu vkuse někde jet jako hodinky ty samé povely pořád dokola a dokola.

Nechci ani tvrdit, že toto plemeno je výhradně pro aktivní lidi. Ve své podstatě u jakéhokoli psa byste měli být schopni se mu denně věnovat aspoň 3-4 hodiny. U ČSV je ta intenzita samozřejmě vyšší, ale postupem času, kdy se stává klidnějším, tak nemá problém půl dne proležet na gauči a maximálně měnit své pozice ležení.

I přesto kolikrát jsem si za ten rok a půl řekla, jak mohl vypadat můj život bez čévéčka, tak v celkovém součtu jsem opravdu ráda, že ho mám. Naučila jsem se, co je opravdu důležité a co jsou pouze zbytečnosti, bez kterých dokážu bez problému žít. A když chci něco zažít, tak i on má tu možnost být toho součástí. Je to součást mé rodiny a já jsem součást jeho smečky.